Dvakrát 7 let aneb 14 pravidel pro život (a práci) na zamini

Tento blog popisuje, rádoby vtipným způsobem, mých 14 let na zamini a z toho vyplývajících 14 pravidel pro život a la Jordan Peterson.

1.Je těžké se na zamini dostat?

Ano, je, resp. bylo to těžké. V roce 2003 se hlásilo celkem 800 zájemců, z toho cca 400 na „seniorní“ pozice a zhruba 400 jako „juniorní“ diplomati do Diplomatické akademie a v každé kategorii se přijímalo 20 lidí. Přijímací řízení bylo, jestli se pamatuji dobře, tříkolové:

1. CV a motivační dopis.
2. Písemné zkoušky – znalostní a psychologické testy, včetně IQ, jazykové testy a eseje v češtině a v angličtině.
3. Ústní pohovor s přijímací komisí.

Navíc jsme museli požádat o bezpečnostní prověrku na stupeň „tajné“ a kdo by ji nedostal, ten by měl pravděpodobně smůlu, nebo taky ne, protože vždycky mohou vyvolení dostat výjimku, jak víme. A jako důkaz, že ne každý dobrý kandidát se na zamini dostane, mám osobní historku – na přijímačkách jsem se potkal s kamarádem z Andersen Consulting (dnes Accenture), který by byl určitě schopnější a lepší diplomat, než jsem byl já, ale nevzali ho, asi se dostatečně nenaučil EU… 

2.Vzdělání a zkušenosti jsou důležité, ale jen občas a pro někoho

Dobře si pamatuji na vstupní pohovor na PAMu (odbor Práce a Mzdy), kdy jsme s jednou paní probírali mou praxi se zhruba následujícím průběhem:

• Stáž v CERN – „to se nepočítá, to bylo ještě během studia“.
• Práce v mezinárodní poradenské společnosti – „není relevantní“ – započteno z 50%.
• Ph.D. – „to je vysokoškolské studium? Na to nemáme tabulky…“
• Vojna – „výborně“ – 100% - mělo mě to varovat… 

Kolegové a kolegyně, co ještě neměli státnice, tak museli čekat na podpis smlouvy do té doby, než přinesli diplom…

Na druhou stranu, opět existovaly a existují výjimky – nejčastěji jazykové (málokdo umí min. 2 světové jazyky na úroveň C1), ale ani vysokoškolské vzdělání nebylo v některých případech nepřekonatelnou podmínkou. A zvláštní kategorii pak tvoří (bývalé) sekretářky se SŠ, které si dodělaly nějakou (pofidérní) VŠ a pak (samozřejmě bez jakéhokoliv přijímacího řízení, testů, etc.) se staly diplomatkami. A jedna taková se dokonce stala personální ředitelkou… 

3.Tvař se důležitě a přepracovaně

To je základ zamiňácké kultury. Důležitý je tam každý, kdo může podepsat „referátník“ (základní administrativní nástroj pro oběh úředních dokumentů z doby Rakousko – Uherska), a to občas musel skoro každý, protože pořádný referátník musí mít aspoň 10 podpisů…! A přesto, nebo právě proto, že průměrné pracovní tempo a reálná délka pracovní doby jsou na zamini samozřejmě nižší než v privátním sektoru (ale pozor vždy existují výjimky – výkonnost některých bývalých kolegů a kolegyň jsem vždy upřímně obdivoval), tak když jsme prováděli „procesní audit“ (můj „slavný“ projekt „SOFPIA“ – viz např. https://slideplayer.cz/slide/11172505/ nebo https://docplayer.cz/105274127-Iv-mezinarodni-sympozium-ceska-zahranicni-politika.html), vyšla nám průměrná (sic!) vytíženost pracovníků, zjišťovaná na základě sebehodnocení, na 140%! Museli jsme tedy celé šetření opakovat, abychom dostali trochu realističtější čísla, vzhledem k tomu, že velká část kolegů odcházela pravidelně v 16:15 (přestože ne všichni přicházeli v 7:45) a jak se potvrdilo z výpisů docházky, které jsem jednou z pověření vrchního ředitele získal, tak někteří z nich nenaplnili ani těch povinných 8,5h (často včetně snídaně, svačiny, oběda a odpolední kávičky…).

4.Zamini je čekárna na výjezd

To je základní pravidlo, které definoval jeden můj nadřízený. Já ho pak rozšířil tak, že většina lidí na zamini „je buď před výjezdem, po výjezdu, nebo na odchodu“, takže pracovní morálka a perspektiva tomu odpovídá. Na druhou stranu je to i pochopitelné, před každým výjezdem, i po něm, musíte zařídit spoustu věcí – např. získat spoustu podpisů a razítek do výjezdového / příjezdového listu, zajistit stěhování, pronájem nebo prodej bytu, navštívit lékaře, zubaře, bližší i vzdálenější příbuzné, zajistit dětem školu, atd., atd. A finančně (a nakonec asi i pracovně), zamini bez výjezdu prostě nemá smysl. A že je to komplikace pro diplomaty samotné, i pro všechny okolo, je také jasné.

A někdy to čekání může být pěkně frustrující. Kdysi jsem měl na starost naši rozvojovou spolupráci se zeměmi Západní Balkánu, a zejména s Bosnou a Hercegovinou – psal jsem i dlouhodobý program rozvojové spolupráce s touto zemí. Takže, když se v Sarajevu střídalo místo „rozvojového“ diplomata, tak jsem si (logicky?) myslel, že jsem tím nejlepším kandidátem. Jaké bylo mé překvapení, když jsem přišel s přihláškou za „svou“ paní ředitelkou a ona se mne jen suše zeptala: „Romane, a víte, že se přihlásila také …?“ Samozřejmě jsem to nevěděl a když jsem se ptal na důvody její preference, tak mi bylo sděleno, že kolegyně je v ústředí již delší dobu a z rodinných důvodů nemůže jet mimo Evropu. A když jsem se hlásil na další rozvojové místo na SZ EU v Bruselu (Stálé zastoupení ČR při EU; se 4 lety práce v OECD DAC - Development Assistance Committee), tak mi bylo řečeno, že tam bude mít přednost kolega, který byl sice v ústředí kratší dobu, ale zase měl s touto prací více zkušeností… Nakonec tam jela jedna kamarádka paní ředitelky přímo z Afriky – prostě „Hlava 22“. Takže i já jsem pochopil, že na tomto odboru (kde jsem pracoval 2 roky) mi pšenka (tj. výjezd) nepokvete a raději jsem odešel a po roce odjel jako ekonomický diplomat do Haagu.

5.Je důležité kam, kdy a hlavně s kým jedeš

Na tohle pravidlo člověk většinou přijde až časem, protože většinou svého prvního velvyslance/-kyni nezná a někam vyjet musí. Na druhou stranu, i někteří diplomaté jsou pěkní střelci. Vzpomínám si na jednoho milého kolegu, který vyhrál výběrové řízení do Osla, aniž by tam někdy byl. A když se tam pak dostal v rámci služební cesty, tak se vrátil celý zhrozený, jaká je to „příšerná vesnice“. Nakonec tam ale strávil celé 4 roky a, myslím, docela se mu tam líbilo. Některé kolegyně a kolegové jsou zase milovníci rozvojových zemí – ať už v Asii nebo v Africe a nedají na ně dopustit.

Ale někdy je důležitější otázka „kdy“ – nejšikovnější diplomaté (většinou velvyslanci neb ATP pracovníci) se do Prahy ani nevracejí a přejíždějí z jednoho zastupitelského úřadu na druhý. Další diplomaté se sice vracejí do ústředí, ale již s jasnou představou nebo dokonce dohodou kam a kdy budou zase vyjíždět. Ale existuje také zvláštní kategorie pracovníků zamini, kteří nikam vyjet nechtějí a zůstávají dlouhodobě v Praze. A v nejhorší situaci jsou ti diplomaté, kteří mají malé děti, jejich partnerky /-ři nepracují, často jsou mimopražští, takže musí platit drahý pronájem nebo vysokou hypotéku a/nebo platí vysoké alimenty, což není možné z normálního referentského platu zvládnout a takoví prostě vyjet musejí.

A zkušení diplomaté neřeší ani tak kam nebo kdy, ale s kým! Jak mi řekl jeden kolega – „každý by měl mít svého velvyslance“…

6.Vnitřní politika zamini je mnohem složitější (a důležitější) než ta zahraniční

To je také pravidlo jednoho mého (oblíbeného) nadřízeného. Ve zkratce vyjadřuje fakt, že zamini je barák plný vysoce inteligentních lidí, kteří sice řeší i zahraniční politiku, ale většinou, sice skrytě, ale o to s větší vervou, svádějí různé mocenské šarvátky a boj o různé výhody a posty v zahraničí i v Praze. A výsledky těchto soubojů jsou často nepředvídatelné, protože do nich nevstupují „pouze“ jejich schopnosti, ale zejména jejich známosti, kamarádi, kamarádi kamarádů, případně milenci a/nebo milenky, a často také politika – členství nebo podpora té správné strany.

7.Jediný oběd s personálním ředitelem

Jediný oběd s personálním ředitelem jsem kupodivu neabsolvoval na českém zamini, ale na dánském MFA! Jeden z mnoha paradoxů mého působení na zamini, jehož výsledkem byla studie „Efektivita zahraniční služby ve vztahu k zahraničně politickým prioritám - teoretické přístupy, zahraniční zkušenosti, možné aplikace pro MZV“ (https://www.mzv.cz/file/16386/RB_5_16_03.doc) a jedna publikace – „Je možné řídit efektivitu a výkonnost ministerstva zahraničních věcí? V Dánsku ano.“ (https://mv.iir.cz/article/view/154). Pamatuji si, že oběd to byl velmi příjemný a od té doby jsem milovník Dánska a obdivovatel dánského způsobu manažerského řízení ve státní správě.

A není to tak, že bych se nikdy nechtěl sejít s personálním ředitelem na českém zamini. Naopak, když mi končil výjezd v Paříži a já neměl ani dlouhodobou smlouvu (i po sedmi letech jsme většinou měli pouze na dobu určitou), ani žádné vhodné místo, tak jsem se měl s panem ředitelem sejít. Schůzka mi byla přislíbena, ale když jsem na ni (z Paříže) přijel, tak pan ředitel neměl čas, scházel se pouze s pány velvyslanci. Bohužel pro něj, v tomto případě zafungovaly „boží / zamiňácké mlýny“, a když se po letech vracel z velvyslaneckého postu, tak skončil (doslova!) na mé tajemnické židli, tj. jako lepší sekretářka, a pěkně ho to štvalo… Pěkná odplata za to, že nenastavil řádné řízení lidských zdrojů! 

8.Diplomat nesmí lhát, nebo může?

Tak neměl by (ale nemusí říkat „celou pravdu“), ale v praxi / životě se to samozřejmě stává. Např. jedna personální ředitelka (ano, asi jsem na ně měl smůlu, nebo celé zamini?) na mne křičela (před dalšími lidmi), že jsem lhář a že jsem nebyl v určený čas na určeném místě, přestože jsem tam byl. Dodnes nevím, jestli lhala vědomě nebo byla „jen“ špatně informována…

A bohužel, někteří pracovníci zamini dokonce kradou (jsou to samozřejmě výjimky a většinou „pouze“ takové ty „socialistické“ malé domů). Nejsmutnější (nejironičtější?) historku mám ještě ze začátku mého působení, kdy jsme pořádali „Ples Diplomatické akademie“ pro zaměstnance zamini a zejména pro velvyslance a diplomaty zahraničních úřadů v Praze. Akce to byla opravdu povedená až báječná s velkým ohlasem, ale s takovou „drobnou nepříjemností.“ Zařizoval jsem mj. sponzorské pivo ze Staropramenu. Pivo teklo zdarma a proudem, ale když nastala půlnoc, tak náš dodavatel prohlásil, že už jde domů a ať si zbytek piva natočíme a vypijeme sami a že on se další den zastaví pro sudy a sklenice. A co se nestalo? Číšníci (zaměstnanci zamini) začali za pivo vybírat peníze, ale hlavně, na konci si odnesli všechny sklenice (téměř 200 ks v celkové hodnotě cca 8 000,- Kč), které pak následně prodali. Když jsme to zjistili a chtěli, aby byla celá záležitost řádně vyšetřena a viníci potrestáni, tak nám bylo řečeno, „co po těch chudácích chceme, když mají tak nízké platy…“ 

9.I diplomat může být psychopat

Bohužel, charakter některých diplomatů není zrovna nejpevnější a v kombinaci s manažerskou funkcí nebo dokonce s pozicí velvyslance se většinou charakterové vady zvětšují, resp. zviditelňují. Existuje spousta svědectví o psychotickém chování některých jedinců (a často se jednalo i o celkem známé osoby, včetně bývalých disidentů…) a i na mne jich několik křičelo. Dost diplomatů mělo a má problémy s alkoholem. Před lety se pro velvyslance dokonce zavedli psychotesty, které museli absolvovat před výjezdem, ale asi po roce je zrušili, asi by někteří budoucí / současní velvyslanci neprošli.

10.Život diplomata začíná až od ředitele / velvyslance

Tento hierarchický princip platí do jisté míry asi ve všech povoláních, ale v diplomacii se mi zdá silnější. S ministry jsem za těch 14 let mluvil pouze několikrát, dostat se k náměstkovi je problém (pokud mu neděláte tajemníka) a (cizí) velvyslanci se s Vámi často nebaví, pokud také nejste velvyslanec nebo aspoň jeho zástupce. A VIP pozvánky jsou často pouze pro ředitele nebo velvyslance. A většina (tehdy mladých) ředitelů / velvyslanců začala svou kariéru strmě v 90. letech a svá místa si většinou drží dodnes. Výraznější kariérní postup služebně mladších diplomatů je tak velmi zpomalen až znemožněn.

11.Je diplomacie pro ženy?

Ano, ale… Ještě za první (Československé) republiky prý na zamini žádné ženy jako diplomatky nepracovaly. To se pak postupně měnilo a v našem ročníku Diplomatické akademie už byl poměr vyrovnaný a žen v diplomacii stále přibývá nejen v ČR, ale ve všech demokratických zemích. Nic proti tomuto trendu nemám a chápu ho tak, že ženy mají v průměru větší jazykové a komunikační nadání a schopní muži, kteří mluví světovými jazyky, si většinou vyberou povolání, kde se dá udělat kariéra rychleji a vydělat více peněz.

Problém většinou nastává v případě výjezdu a v situaci, kdy partner (nebo manželka!) není domácí typ, který by byl schopen a ochoten zůstat v domácnosti a v ideálním případě se starat o děti. Taková situace může skončit rodinným konfliktem nebo dokonce rozvodem.

12.Jak důležité je umět jazyky?

Umět jazyky, nebo aspoň angličtinu, je samozřejmě to nejdůležitější, ale bohužel to často nestačí. Diplomat by měl být také inteligentní osobnost, která musí umět zaujmout, rychle pochopit aktuální situaci nebo problém, vysvětlit oficiální i neoficiální stanovisko, vymyslet a dojednat vhodné řešení nebo aspoň kompromis. Prostě umět jednat s lidmi, ale někdy také umět počítat, organizovat, znát (aspoň trochu) právo, ekonomii, prostě být tak trochu renesanční nebo aspoň zajímavý člověk.

Na druhou stranu, když jsem byl jako delegát v Rozpočtovém výboru OECD a změnil se nám předseda – místo britského velvyslance nastoupil francouzský, tak najednou většina kolegů přešla z předchozí angličtiny do plynulé francouzštiny…

13.Spousta skvělých lidí, ale synergie negativní…

Aby nedošlo k mýlce, na zamini pracuje spousta skvělých lidí, což jsem zjistil už v Diplomatické akademii a naposledy si to potvrdil během posledních dvou týdnů, když jsem ze zamini odcházel a loučil se s kamarády a kolegy. Za těch 14 let jich byly desítky, možná stovky. Často jsou velmi charismatičtí, výřeční, inteligentní, pracovití a charakterní, samozřejmě, ne vždy se všechny ty vlastnosti sejdou v jedné osobě, ale stejně je tam velké množství sympatických žen a mužů. Bohužel, celková synergie je, dle mého názoru, negativní…

14.Proč jsem přišel a proč jsem odešel?

Musím přiznat, že nikdy nebylo mým snem stát se diplomatem. Chtěl jsem být spíše řidičem kamiónu, námořníkem, počítačovým vědcem, ale nakonec jsem se stal konzultantem a projektovým manažerem. A když jsem měl zrovna období, že jsem neměl dost projektů, tak jsem narazil na inzerát ze zamini. Nevěřil jsem, že by to mohlo vyjít a kamarádi mne od toho odrazovali. Nedalo mi to a zkusil jsem to a ono to, překvapivě, vyšlo. Vzhledem k tragickému nástupnímu platu (který nedal ani na nájem garsonky) bych možná nakonec ani nenastoupil, ale zároveň mi vyšel projekt pro zamini jako konzultantovi (viz výše uvedená studie „Efektivita zahraniční služby ve vztahu k zahraničně politickým prioritám - teoretické přístupy, zahraniční zkušenosti, možné aplikace pro MZV“), takže když se ty příjmy zkombinovaly, tak to bylo docela únosné. A pak už mne potkávaly celkem zajímavé výzvy a většinu doby zajímavé výjezdy na krásných místech (Washington, D.C., Paříž a Haag).

Ale po 14-ti letech jsem získal pocit, že nechci už čekat, až mi v 60-ti letech (možná) dají toho velvyslance, velmi pravděpodobně v Africe nebo v rozvojové části Asie. A navíc mne přestala ta práce, a asi hlavně někteří moji nadřízení, bavit, resp. se to blížilo, dle mé soukromé diagnózy, příznakům „vyhoření“. Nastal čas odejít a hledat nové cesty a výzvy a shodou šťastných náhod nebo řízením osudu jsem skončil zpět na své „alma mater“ ČVUT a nikoliv v businessu, jak jsem si to plánoval, a zatím nelituji!